Karl Renner patří k nejvýznamnějším rakouským politikům 20. století a dnes je mu připisována zásadní role při formování moderního rakouského státu. Jeho kořeny sahají na jižní Moravu, do Dolních Dunajovic, kde se narodil 14. prosince 1870 jako sedmnácté dítě ve vinařské rodině Matthiase a Marie Rennerových. V obci prožil šťastné dětství a na zdejší škole získal také své první vzdělání. Ve studiu pokračoval na gymnáziu v Mikulově, kde v roce 1889 úspěšně odmaturoval. Po roční vojenské službě ve Vídni, zahájil na podzim 1890 studium práv na vídeňské univerzitě. Už na škole se začal zajímat o politiku, přičemž názorově nejblíže měl k sociální demokracii. Ve straně se začal angažovat, prvním velkým počinem jeho politické kariéry bylo založení sociálnědemokratického turistického spolku, určeného především dělnickým vrstvám rakouské společnosti. Na počátku nového století začala Rennerova politická kariéra strmě stoupat. V roce 1907 byl zvolen do poslanecké sněmovny, kde se jeho hlavním tématem stala ochrana spotřebitelů. Stál u zrodu Rakouského sdružení spotřebitelů a zasadil se též o vznik Dělnické banky. Za první světové války úloha spotřebních družstev ve společnosti vzrostla a Renner se rázem stal jedním z nejpopulárnějších rakouských politiků. Svou pozici na výsluní rakouské politiky potvrdil i po rozpadu monarchie na podzim 1918. Sociální demokraté spolu s dalšími stranami využili nastalou situaci a na provizorním národním shromáždění 21. října 1918 vyhlásili nový stát, Německé Rakousko. Jako kancléř se do jeho čela postavil právě Karl Renner. Sociální demokraté potvrdili své vůdčí postavení i v řádných volbách a Renner se opět stal kancléřem. Měl však před sebou nesmírně obtížný úkol, hájit rakouské pozice při jednáních o poválečném uspořádání Evropy. Rakousko uspělo jen částečně, což bylo v zemi považováno za neúspěch, znamenající Rennerův postupný pád z vrcholu rakouské politiky. Karl Renner nadále působil v parlamentních výborech, pracoval pro družstevní hnutí a ve třicátých letech se na čas do vysoké politiky vrátil, když se stal předsedou Národní rady. Po připojení Rakouska k nacistickému Německu v březnu 1938 Renner jako známý zastánce sjednocení obou zemí brzy pochopil, že se Rakousko stalo obětí Hitlerových válečných choutek a z politiky se stáhl. Druhou světovou válku prožil (v domácím vězení NS) v ústraní svého domu v městečku Gloggnitz, kde pracoval na autobiografii, psal poezii a korespondoval s politickými společníky. Po vstupu sovětských vojsk na rakouské území v dubnu 1945 se chopil iniciativy a navázal kontakty s politickým vedením Rudé armády. Získal jeho důvěru a byl pověřen zřízením nové vlády. Navzdory počáteční nedůvěře se dokázal se stranami velmi rychle dohodnout a už 27. dubna 1945 byl vyhlášen vznik nové vlády. Renner se stal rakouským kancléřem. Jeho vláda pracovala na obnově legislativy a připravovala řádné volby. 25. listopadu 1945 v nich zvítězila Rakouská lidová strana. Na prvním zasedání nového parlamentu podala Rennerova vláda demisi, hned následující den, 20. prosince 1945, byl Karl Renner drtivou převahou hlasů zvolen prezidentem Rakouska. V úřadu setrval pět let. Prosazoval zásady demokracie, bojoval za dodržování lidských práv, spolupracoval s OSN. Zasazoval se také o obnovení naprosté suverenity Rakouska. 31. prosince 1950 Karl Renner zemřel. Ještě druhý den však v rakouském rozhlase zazněl ze záznamu jeho novoroční projev, v němž k truchlícímu národu pronesl svou poslední výzvu: „My Rakušané se už nikdy nenecháme utlačovat!“
________________________________________________________________________________________________________________________________________________
Karl Renner gehört zu den wichtigsten österreichischen Politikern des 20. Jahrhunderts und es wird ihm heute eine entscheidende Rolle bei der Bildung des modernen österreichischen Staates zugeschrieben. Seine Wurzeln reichen nach Südmähren, in die Ortschaft Dolní Dunajovice (Untertannowitz), wo er am 14. Dezember 1870 als siebzehntes Kind der Weinbauerfamilie Matthias und Marie Renner geboren wurde. Er verbrachte in der Ortschaft eine glückliche Kindheit und erhielt in der örtlichen Schule seine erste Bildung. Sein Studium setzte er am Gymnasium in Mikulov (Nikolsburg) fort, wo er 1889 erfolgreich maturierte. Nach einem Jahr Militärdienst in Wien begann er im Herbst 1890 sein Jus-Studium an der Universität Wien. Schon in der Schule interessierte er sich für Politik und stand der Sozialdemokratischen Arbeiterpartei am nächsten. In der Partei begann er sich zu engagieren, der erste große Erfolg seiner politischen Karriere war die Gründung des Sozialdemokratischen Tourismusverbandes, welcher vor allem für die Arbeiterschichten der österreichischen Gesellschaft bestimmt war. Zu Beginn des neuen Jahrhunderts begann Renners politische Karriere in die Höhe zu schnellen. Im Jahr 1907 wurde er in die Abgeordnetenkammer gewählt, wo sein Hauptthema der Konsumentenschutz war. Er wohnte der Geburt des Österreichischen Konsumvereins bei und setzte sich auch für die Gründung der Arbeitnehmerbank ein. Während des Ersten Weltkriegs ist die Rolle der Konsumgenossenschaften in der Gesellschaft gewachsen und Renner wurde plötzlich zu einem der populärsten österreichischen Politiker. Auch nach dem Zusammenbruch der Monarchie im Herbst 1918 bestätigte er seine Position an der Spitze der österreichischen Politik. Die Sozialdemokraten nutzten zusammen mit anderen Parteien die Situation und die Provisorische Nationalversammlung rief am 21. Oktober 1918 den neuen Staat Deutschösterreich aus. Karl Renner hat als Staatskanzler die Führung übernommen. Die Sozialdemokraten bekräftigten ihre Führungsposition auch bei den regulären Wahlen und Renner wurde erneut Kanzler. Er hatte jedoch eine äußerst schwierige Aufgabe vor sich, die Verteidigung der österreichischen Position bei den Verhandlungen für die europäische Nachkriegsordnung. Österreich konnte sich aber nur bedingt durchsetzen, was im Land als Misserfolg angesehen wurde und Renners allmählichen Sturz von der Spitze der österreichischen Politik bedeutete. Karl Renner war weiterhin in parlamentarischen Ausschüssen tätig, arbeitete für die Genossenschaftsbewegung und in den 30er Jahren kehrte er für eine Zeit als Vorsitzender des Nationalrates in die Spitzenpolitik zurück. Nach dem Anschluss Österreichs zu Nazideutschland im März 1938 erkannte Renner als bekannter bekennender Befürworter der Vereinigung beider Länder bald, dass Österreich Hitlers Kriegsappetit zum Opfer gefallen war und er zog sich aus der Politik zurück. Den Zweiten Weltkrieg verbrachte er (unter Hausarrest der NS stehend) in der Abgeschiedenheit seines Hauses in der Stadt Gloggnitz, wo er an der Autobiographie arbeitete, Gedichte schrieb und mit politischen Mitstreitern korrespondierte. Nach dem im April 1945 erfolgten Einmarsch der sowjetischen Truppen auf das Gebiet Österreichs ergriff er die Initiative und knüpfte Kontakte zur politischen Führung der Roten Armee. Er gewann ihr Vertrauen und wurde mit der Bildung einer neuen Regierung beauftragt. Trotz anfänglichem Misstrauen konnte er sehr schnell eine Einigung mit den Parteien erzielen und schon am 27. April 1945 wurde die Bildung einer neuen Regierung verkündet. Renner wurde österreichischer Kanzler. Seine Regierung arbeitete daran, die Gesetzgebung zu erneuern und bereitete reguläre Wahlen vor. Am 25. November 1945 gewann diese die Österreichische Volkspartei. Bei der ersten Sitzung des neuen Parlaments trat Renners Regierung zurück und gleich am nächsten Tag, dem 20. Dezember 1945, wurde Karl Renner mit überwältigender Stimmenmehrheit zum österreichischen Präsidenten gewählt und blieb fünf Jahre im Amt. Er förderte die Prinzipien der Demokratie, kämpfte für die Achtung der Menschenrechte, kooperierte mit der UNO. Er befürwortete auch die Wiederherstellung der absoluten Souveränität Österreichs. Am 31. Dezember 1950 starb Karl Renner. Noch am nächsten Tag ertönte seine Aufnahme der Neujahrsrede im österreichischen Radio wo er der trauernden Nation zum letzten Mal zurief: " ... wir Österreicher uns nimmermehr entmutigen lassen!“